Scéna.cz 

Hledání a nacházení duchovních hodnot v prázdnotě

Spojit jednoaktovky AUDIENCE Václava Havla a KATASTROFA Samuela Becketta je geniální nápad brněnského Divadla U stolu. Tito dva dramatikové se znali, Havel si obohatil svá jinošská léta rozjímáním na Beckettovými hrami a o třicet let později mu napsal obdivný dopis. Samuel Beckett, nositel Nobelovy ceny za literaturu, mimo jiné autor známého a často hraného kusu ČEKÁNÍ NA GODOTA, nejenže odepsal, ale přečetl si Havlovy hry (ve francouzském překladu) a osud Václava Havla perzekuovaného komunistickou zvůlí ho natolik zaujal, že uvězněnému a nemocnému muži dedikoval svou hru Katastrofa (premiéra 1982). Samuel Beckett zemřel 22. prosince 1989, těsně po pádu železné opony – a určitě by měl velkou radost, kdyby se dozvěděl, že to Václav Havel přesně o týden později, tedy 29. prosince 1989, dotáhl až na post prezidenta.

„Nikdy mě nedokáže opustit vzpomínka na hledání a nacházení duchovních hodnot v prázdnotě kolem mne.“ „… a to mi pomáhalo dál žít uprostřed špíny a hanebnosti,“ dvě citace z dopisu Václava Havla Samuelu Beckettovi.
Inspiraci pro napsání jednoaktovky AUDIENCE (1975) našel Havel při svém působení na pozici dělníka v trutnovském pivovaře. Vystupují zde pouze dvě postavy, Sládek (Jan Kolařík) a Vaněk (Alfred Texel). V Divadle U stolu, což je malý sklepní prostor, byla vytvořena na scéně (Jan Konečný) železná krychlová konstrukce, která měla představovat nejen kancelář uvedeného sládka, ale pravděpodobně i omezení prostoru pohybu za socialistického režimu, v podstatě jakousi vězeňskou celu s pomyslnými neexistujícími mřížemi. V této kostce stojí otlučený psací stůl s typickým šedým telefonním přístrojem, dvě židle – se zeleným polstrováním pro pana sládka, celodřevěná „tonka“ pro dělníka, basa piv a hliníkové vědro. S vymýšlením kostýmů Alice Novotná tentokrát neměla moc práce, doba byla natolik unifikovaná, že stačilo obléci protagonisty do běžných propriet sedmdesátých let – Vaněk má šedé podvlékací tričko, montérky a zelený vaťák, Sládek rifle vytažené vysoko do pasu, kostkovanou košili a koženou vestu, které evokují jeho fascinaci Západem, místo kovbojského klobouku má však na hlavě bílou plátěnou bekovku a na chlupaté hrudi mu visí indiánská kožená šňůrka se zvířecím zubem, tedy Old Shattherhand a Vinnetou v jednom.

„Tady pijeme pivo všichni, to už je taková tradice.“
Pokud se Jan Kolařík těšil na to, že si bude moci popíjet pivko v práci, režisér Ivo Krobot mu tento obvyklý bonus pro Havlovu Audienci nedopřál, oba herci popíjení jen hrají a velmi autenticky vyprazdňují imaginární pivo z lahváčů. Jan Kolařík zahrál roli Sládka bezvadně, předvedl celou škálu grimas a herecky si to užil. Bohužel role Vaňka nedává moc prostoru pro Alfreda Texela, který pouze, tak jak mu to role přikazuje, bezmocně poposedává a pronáší několik jakoby nic neříkajících vět, přesto za jeho postojem cítíme morální sílu a převahu, neotřesitelnou vůli dělat jen to, co chci – a nedám si to vzít, nikdo a nic mě nezlomí. Během Sládkových častých návštěv toalety si vychutnáváme z rádia dobové songy v podání Karla Gotta, Viktora Sodomy, Jiřího Schelingera, Evy Pilarové apod. Občas, když se zaposloucháme do textů, jakoby dokreslovaly náladu doby, nenápadnou vzpouru uměleckého světa v druhé době temna našich dějin. Vtipné je zakončení celé jednoaktovky, kdy Vaněk svou repliku pronese do telefonního sluchátka, za kterým můžeme tušit ucho „velkého bratra.“

Na první pohled ještě méně toho zmůže Alfred Texel v roli Protagonisty v Beckettově hře KATASTROFA – zde nepronese jedinou repliku, jen se nechává manipulovat Režisérem (Jan Kolařík) a jeho Asistentkou (Růžena Dvořáková). Na černém podstavci stojí černý muž v dlouhém černém županu, na hlavě klobouk, skloněn tak, aby mu vůbec nebylo vidět do obličeje. Režisér s ním za pomocí Asistentky manipuluje, až ho postupně předělají z černého muže na kompletně bílého, dokonce mu i přebarví údy a obličej. Je to jako hra černobílých kontrastů. Protagonista se na konci celého tohoto procesu beze slova vzepře, aniž by cokoliv pronesl, jeho vzdornou sílu cítíme z pohledu očí, na které se zaměří závěrečné světlo.
Co se týče kostýmů – asistentka má na sobě „úřednickou uniformu“ – bílou košili, černou sukni a lodičky na vysokém podpatku. Režisér pobíhá v červeném excentrickém plášti s doutníkem v ústech. Protagonista má již zmíněný černý klobouk a černý župan, pod nimi poté bílou podvlékací soupravu. Pod podvlíkačkami má černé boxerky, které jsou zřetelně viditelné. A tady se názory rozcházejí, zatímco někteří to berou jako školáckou chybu Alfreda Texela, že nedoladil kostým do dokonalosti a vzal si spodní prádlo neodpovídající barvy, já naopak v tom nacházím jakousi symboliku - přestože Protagonistu přebarvili na bílo, něco změnit nemohou, tam, kde se nedostanou, zůstává po svém černý… a jeho postoj je vidět právě na takovýchto drobnostech. Jen kostýmní výtvarnice či režisér by nám mohli prozradit, zda to byl záměr, anebo zda už si domýšlíme symboly i tam, kde nejsou?
Václav Havel: Audience; premiéra Burgtheater Vídeň 1976
Samuel Beckett: Katastrofa (Catastrophe); překlad Eva a Petr Oslzlí, premiéra Avignon, Francie 1982 – v rámci akce Noc pro Václava Havla.
Režie Ivo Krobot; dramaturgie Petr Oslzlý; scéna Jan Konečný; kostýmy Alice Novotná; hudební spolupráce Zdeněk Kluka, pohybová spolupráce David Strnad
Osoby a obsazení: Audience – Sládek Jan Kolařík, Vaněk Alfréd Texel; Katastrofa: Režisér Jan Kolařík; Asistentka Růžena Dvořáková; Protagonista Alfred Texel, Lukáš, osvětlovač za scénou Tomáš Tušer
Premiéra 7. března 2015. Psáno z první reprízy 8. března 2015, Divadlo U stolu, Brno.