Scéna.cz 

Evropské malířství 19. století z olomouckých sbírek

Desítky let bádání v regionálních sbírkách starého malířství již počtvrté zúročí Muzeum umění Olomouc. Tým historiků umění vedený historičkou umění Marií Mžykovou připravil poslední pokračování Olomoucké obrazárny – řady expozic malířských pokladů z olomouckých fondů. Po italském, nizozemském a středoevropském malířství se výstavy a vědeckého katalogu dočká evropské malířství 19. století. Návštěvníci Arcidiecézního muzea uvidí do 25. září reprezentativní výběr zhruba sedmdesáti obrazů.

Kolekce evropského malířství 19. století je nejrozsáhlejší částí sbírek starého umění v Olomouci. Na výstavě tak budou zastoupeni čeští, němečtí, rakouští, ale i francouzští, italští nebo španělští malíři. Bohatý je i rejstřík námětů: krajiny, veduty, zátiší, biblické, mytologické, historické a žánrové výjevy, portréty i alegorie. Jako u předcházejících Olomouckých obrazáren čerpají výstava a katalog ze sbírek Arcibiskupství olomouckého, z muzejní kolekce starého umění a z významné soukromé sbírky, deponované v Muzeu umění Olomouc. „Skladba a umělecký dosah kolekce jsou přirozeným výsledkem historického procesu, odpovídajícího možnostem, iniciačním schopnostem a akvizičním příležitostem. Vzhledem k uměleckohistorickým souvislostem nelze očekávat, že by v ní byly adekvátně zastoupeny všechny slohové proměny malířství devatenáctého století. Jisté mezery vztahující se například k době empíru ale muzeum coby sbírkotvorná instituce jistě postupně doplní,“ zhodnotila ucelenost olomouckého souboru vedoucí autorského kolektivu a renomovaná odbornice na výtvarnou kulturu 19. století Marie Mžyková.

Podle kurátorky výstavy Martiny Potůčkové přinesla práce historiků umění mnoho objevů a nových zjištění. „V řadě případů se nám podařilo objasnit či upřesnit autorství obrazů, jejich dataci i provenienci,“ uvedla. Mezi bezmála 140 autory a zhruba sedmdesáti vystavenými díly je podle Potůčkové těžké vybírat ty nejzajímavější. Upozornila však, že bohatého zastoupení se dočká krajinářský žánr, například v obrazech Bedřicha Havránka, Antonína Chittussiho, Julia Mařáka nebo Augusta Piepenhagena. „Také čtvrtá Olomoucká obrazárna dokazuje velkou hodnotu místních sbírek už jen výčtem dalších slavných autorů – Václav Brožík, Josef Čapek, Vojtěch Hynais, Leopold Kupelwieser, Hans Makart, Josef Mánes, Gabriel Max, Alfons Mucha, Jan Preisler, Johann Scheffer von Leonhardshof, Jakub Schikaneder, Antonín Slavíček a mnoho dalších,“ dodala kurátorka.
Jak upozornila Mžyková, pozornost si zaslouží nejen velká jména, ale také méně známí autoři, například malíř a teoretik umění Adolf Hölzel (1853‒1934). Jeden z prvních protagonistů abstrakce pocházel z rodiny olomouckého vydavatele, litografa a obchodníka s knihami o výtvarném umění a hudbě. „Svou tvorbou, k níž se ještě vztahuje vystavený obraz nazvaný V klášterní zahradě, se vřadil mezi čelné představitele německé secese. Když se v roce 1906 stal profesorem na Akademii ve Stuttgartu, dovedl ji k světové proslulosti. Mezi studenty z jeho okruhu patřili později proslulí členové Bauhausu. Přitom Hölzel celé čtyři roky před slavnou abstraktní kompozicí Vasila Kandinského experimentoval s dvojrozměrnými spirálami a kruhy, evokujícími duchovní vlny,“ vyzdvihla Hölzelův význam Mžyková.

Jako v předchozích případech i poslední Olomouckou obrazárnu doprovází vědecký katalog. Jeho vydání umožnila finanční podpora Olomouckého kraje. Výstavu, která potrvá do 25. září, doplňuje bohatý doprovodný program. Vedle komentovaných prohlídek nebo animačních programů pro školy muzeum připravuje i tvůrčí dílny pro malé děti, malířské workshopy pro začátečníky nebo zájezdy do Prahy nebo Kameniček – obce, kterou proslavil malíř Antonín Slavíček.
Idea Olomoucké obrazárny vznikla již v osmdesátých letech 20. století. Iniciátorem projektu byl tehdejší nový zaměstnanec Galerie výtvarného umění a dnešní ředitel Muzea umění Michal Soukup. „Galerie vydala publikaci historika umění Milana Tognera o středoevropských malířích v olomouckých sbírkách. Věděli jsme ale, že místní kolekce jsou natolik vzácné a bohaté, že by si zasloužily systematickou pozornost,“ vzpomněl Soukup.
Dohodl dokonce téměř tajnou návštěvu hradu Bouzova, kde byla uložena část arcibiskupské sbírky obrazů. „Když jsme si tehdy obrazy prohlíželi, byli jsme nadšení. A přestože se Milanu Tognerovi do toho moc nechtělo, nechal se přesvědčit ke zpracování italského malířství,“ dodal s tím, že název Olomoucká obrazárna navrhl bývalý ředitel muzea Pavel Zatloukal. Ke spolupráci byli přizváni další odborníci, například Ladislav Daniel, Olga Pujmanová nebo Lubor Machytka.
První Olomoucká obrazárna, zaměřená na italské malířství 14. až 18. století, spatřila světlo světa v roce 1994 jako stálá expozice nového Muzea umění Olomouc. Díla takových velikánů světového umění, jakými jsou Paolo Veronese, Bernardo Cavallino nebo Sebastiano del Piombo, zde byla vystavena do roku 2000. V letech 2000–2006 následovala expozice nizozemského malířství 16. – 18. století, která vycházela z dlouholeté badatelské činnosti Lubora Machytky. Třetí Olomoucká obrazárna byla otevřena v Arcidiecézním muzeu Olomouc v roce 2008 a do roku 2010 představovala středoevropské malířství 16. – 18. století.