Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jak se dělá taneční archiv: Nejen o Pavlu Šmokovi v Basileji

autor: Martina Deylová

Institut Pavla Šmoka se zabývá zpracováváním a uchováváním historie souborů Balet Praha a Pražský komorní balet, respektive spravuje pozůstalost choreografa Pavla Šmoka. Kromě toho také vydává publikace, které přibližují historii souborů a významné osobnosti s nimi spjaté, naposledy Pavla Šmoka. Jako reprezentativní „best of“ výběr tohoto archivu vzniká webová databáze Ballett Prague Heritage, kde dnes již najdete přehled děl spadajících do tvorby Studia Balet Praha, tedy souboru Balet Praha. Nově přibylo období, ve kterém část členů souboru přesídlila do švýcarské Basileje, kde Pavel Šmok přijal místo šéfa baletu. O růst archivu a databáze se stará taneční publicistka a historička Lucie Kocourková. Může se i dnes v materiálech starých padesát, šedesát let, objevit něco, co vrhne nové světlo na známé osobnosti? A co taková práce vlastně obnáší? Pojďme do ní společně nahlédnout.

Co nejzajímavějšího ses dozvěděla, když jsi procházela basilejskou éru?
Teprve jsem plně docenila, jaký byl Šmok experimentátor. Větší, než si myslíme. Když měl možnost pracovat se stálým souborem v divadle a měl prostředky na tvorbu inscenací, jako by se „utrhl ze řetězu“. A bez mrknutí oka provokoval, protože před ním tam byl normální klasický bílý balet. On už s tím začal v Čechách v performanci Poněkud černá koláž, což bylo vlastně fyzické divadlo na konkrétní hudbu a koláž nahrávek, protiválečné pásmo. V Basileji dělal neuvěřitelné věci. Choreografie na psychedelický rock. Na konkrétní hudbu. Multižánrovou inscenaci Opilý koráb polovina publika na premiéře vypískala! Šel totálně proti zažité estetice. Kdyby zůstal „venku“, mohl být jedním z nejavantgardnějších světových tvůrců. My ho máme zaškatulkovaného jako toho choreografa, co dělal na Janáčka, Dvořáka a Smetanu a strašně krásně se na to kouká, ale to je jen polovina. Myslím, že po návratu domů v něm kus toho experimentátora uschlo, nebo to v sobě z pudu sebezáchovy sám udusil. Na druhou stranu byl velký vlastenec, miloval Česko, měl tu rodinu, rodiče, asi by se v emigraci skutečně utrápil. Je to obrovský rozpor… není snadné najít nový klíč k osobnosti, která už má kolem sebe postavený mýtus. I má loňská publikace je v tom ještě nepřesná a nedozrálá. Je třeba pracovat pomaleji a s větším odstupem. Už teď bych řadu věcí formulovala jinak a nejspíš odvážněji, i když od vydání ještě neuplynul ani rok.

Je něco zvlášť zajímavého na ohlasech v dobovém švýcarském tisku?
Jedna věc by si zasloužila minimálně vlastní článek – v Basileji publikovali v denících dva kritici. Měli pseudonymy Leporello a Sarastro a naprosto netuším, jak odhalit jejich pravou identitu. To, že si vzali jako přezdívku jména operních postav, asi signalizuje, že to byli hudební kritici. A také je možné, že to je jeden a ten samý člověk, ale v každých novinách publikoval pod jiným alias. Bizár. Ale hlavní je ten styl. Oni – nebo on – nevynechal jedinou příležitost, jak Šmoka rozcupovat a ponížit. Nejde o obsah kritiky, ale o formu. Ty negativní ohlasy tu byly vždycky, mnoho kritiků se stavělo ostře proti novotám, které zaváděl, ale mělo to jakési niveau. To já v kritice uznávám, je to i moje profese. Mohu totálně nesouhlasit s něčí tvorbou, být tvrdá a neústupná, ale musím si zachovat úroveň! Tyhle články jsou ale výsměšné, sarkastické, jízlivé, ten člověk se úplně vyžíval v tom, aby mohl na jeho inscenace naplivat co nejvíc jedu. Škodolibě se radoval, když se po třech letech Šmok hotovil k návratu domů. V biografii jsem na to neměla prostor, proto myslím, že by tenhle fenomén za malinkou studii ještě stál. Ostatně každý významnější tvůrce asi takového svého Leporella má. Tohle byl ale extrém.

Ty články ovšem jsou publikované v němčině.
Německy rozumím, ale nebýt umělé inteligence, trvalo by mi to všechno tak o půl roku déle. Nechci si hrát na Supermana, pomáhá mi kouzelný program DeepL. Na moderní technologie zatím nedám dopustit a necítím se jimi ohrožena.

Jak v praxi vypadá zpracování šmokovského fondu v praxi?
Systém katalogizace jsem si vymyslela sama, je to taková syntéza jiných systémů, na které narážím sama jako badatelka v archivech. U mne má každý druh materiálu svůj kód, kterým jsem si určila jedno písmeno abecedy. Například fotografie je „A“, zahraniční článek v novinách je „K“ atd. Materiálů je mnoho druhů: článek (český/zahraniční), leták (český/zahraniční), katalog, program, programová vložka, provozní nebo produkční materiál (obsazení, xyz synopsí, scénosledů, návrhů, přehledů, rozdělení rolí vypsaných na stroji), rukopisné poznámky, dopisy, samozřejmě fotografie. Také bude video, rozdělené podle druhů nosičů, stejně hudební nahrávky.

Každé té jednotlivé památce je potřeba přiřadit, kam patří, což jsou tři okruhy: Balet Praha (BP), Balet Basilej (BB), Pražský komorní balet (PKB). Pak je možné takovému artefaktu jako další přiřadit konkrétní choreografii (23 v Baletu Praha, 23 v Baletu Basilej, cca 200 za PKB and counting…). Ale některý materiál se nedá přiřadit k jedné choreografii, například kritiky se píší na celé inscenace a pak by jeden článek musel být třeba ve čtyřech složkách, to je komplikované, takže z nich tvořím číselnou řadu. Například právě články: ty publikované v éře Basileje – je jich cca 200 – tvoří číselnou řadu: BB-K-1 až BB-K-200. Ale fotografii můžu ztotožnit s choreografií, ty mají jiné číselníky.

Už teď jsem se ztratila. Každý kus papíru a fotografie ti opravdu projde rukama?
A počítačem. Buď už je naskenovaná, pak jí jen připíšu identifikační značku, nebo se přiskenuje. Na PC se sken uloží do správné složky, protože i ty jsou rozdělené. Uloží se pod svou značkou. (Ano, jsou pak i případy, kdy artefakt existuje jen elektronicky, třeba když si program nebo fotografii půjčím a vrátím ji.) Zapíše se do excelové tabulky a k ní se doplní další údaje – co to je, jestli to má víc kopií, kdo je autor fotky, kdo je autor textu a kdy a kde vyšel, jestli je to originál, nebo fotokopie, kdo je na fotce, jaké má rozměry… S identifikací osob na fotografiích pomáhají pamětníci. Na dohledání všech autorů fotek jsem kapitulovala. Ústupků bude víc…

Není trochu šílenost mít katalogizovaný každý jednotlivý článek?
Je, proč se ptáš?

Ehm, jen tak. Co všechno tedy obsahuje éra Basilej a jak dlouho trvalo ji katalogizovat?
Měsíce. A to jsem dostala substrát už naskenovaný (!) a také jako jediný perfektně seřazený. Prakticky jsem jen procházela složky a identifikovala jednotlivé materiály.

Takže…
Ano, většina toho ostatního je buď jakž tak rozdělená (třeba Šmokovy akce jako hostujícího choreografa a režiséra nebo zahraniční produkce většinou mají své obálky a moji předchůdci roztřídili většinu fotografií podle choreografií – patří jim obrovský dík), nebo je v bor… není seřazena chronologicky, což je první věc, která se musí stát. Jde o dvojí třídění současně: materiály jednak roztřídit podle charakteru, ale současně je i mít přesně chronologicky řazeny. Chápeš?

Nechápu. Nevadí. Jak je to s technologickou stránkou věci?
Trošku pravěk – word, excel a wordpress.

Co to…
Vysvětlím. Katalogizaci dělám klasicky do excelových tabulek, ale sním o knihovnickém softwaru. Ideálně naprogramovat na míru (ale už mám katalogizovaných devět let v excelových tabulkách, takže mě i dost děsí představa, že se ty všechny záznamy budou muset přepisovat do jiné databáze, položek už je určitě přes tisícovku). Zároveň určitou část, ty nejhezčí nebo nejraritnější materiály zveřejňujeme na webu www.balletprague-heritage.cz v online databázi, která „jede“ na WordPressu. The Best of. Řazeno dle choreografií, naprogramováno abecedně. Jednou to bude databáze všech choreografií a všech v tuzemsku působících umělců, kteří s BB a PKB spolupracovali. Každé choreografii vytvořím její stránku, materiály upravím na míru, vyberu zajímavé texty, úryvky z recenzí, fotografie a rarity. Tify se přeukládají do jpg a musí se zmenšit… Řada materiálů tak vlastně prochází dvojitou katalogizací.

Na kolik let odhaduješ celou tuhle práci?
Prosím další otázku.

Začíná archiv až Baletem Praha?
Začal jím kvůli první knize (kterou si můžete koupit zde a podpořit tak mé bohulibé bádání). Ale růst bude do obou stran, nejen do současnosti, ale i do minulosti. Moje ambice je mít katalogizovanou celou Šmokovu tvorbu a pozůstalost, nejen materiály po srpnu 1964, kdy vznikl Balet Praha. Na webu je zatím ochutnávka, která se jmenuje „před Baletem Praha“, ale je to také jen zlomek zlomku. Ještě se musím k jeho mladým letům pořádně vrátit a vzít to od studií, tedy spíš od dětství. Katalogizovala jsem především fotografie z 50. let. Vzdálenější minulost mě baví ze všeho nejvíc, proto se těším, až na ni zase budu mít víc času.

Co si z toho odnášíš pro sebe?
Že pokud mi dá příroda dost síly a mentální odvahy, než opustím tento svět, pečlivě vytřídím a zlikviduji všechno, co vyhodnotím jako nepodstatné, a nezůstane po mně almara poznámek a deníčků, které se někdo bude bát vyhodit, protože souvisí s kulturou a uměním. Po Luboši Ogounovi toho prý mnoho nezbylo a poznámky si nepsal. Což nám zase teď komplikuje práci na jeho biografii (letos vyjde jeho životopis, tentokrát ho píšeme napůl s taneční publicistkou Kateřinou Šalounovou z Brna). Možná ještě využiju to množství Šmokových poznámek a verzí různých scénosledů k tvorbě choreografií a o některé napíšu samostatnou studii. Zasloužil by si to třeba Opilý koráb nebo Brainticket II, který má mystický námět o cestě egyptského boha Re podzemím…

Je tohle práce, nebo poslání?
Je to… spíš práce. Ale privilegovaná! Mám v ní maximální volnost a svobodu, což je k nezaplacení. Vymyslela jsem si vlastní katalogizační systém, pracuji, kdy potřebuji a kdy k tomu mám prostor, mohu u toho být v klidu o samotě – to je ostatně základní předpoklad k tomu, abych vůbec byla schopná pracovat a aby moje práce měla jakýkoliv výsledek (obvykle mi nestačí jen mlčení, samota musí být fyzická). Moje stanoviště je slunné, jde o zvýšené přízemí rohové části Domu tanečního umění v Braníku, z okna vidím až na Barrandov a dalším oknem na kopec do Krče. Jsem skoro v přírodě…

A jak ses k téhle spolupráci dostala?
Jako slepý k houslím a přišla ke mně sama. To je motivační – protože ředitelka a manažerka Ladislava Jandová na mě vyloženě několik let čekala, než jsem se do téhle práce postupně pustila a přijala roli dvorního historika souboru. To se nestává každý den a do jisté míry je to nezasloužené. Ale dělám, co můžu.

A další práce? Kdo jsi?
Novinářka, publicistka. Člověk, který věří v pozitivní vliv médií. PR samouk. Rádoby spisovatelka. Taneční kritička, která chce kultivovat naši žurnalistiku. Specialistka na multimediální divadlo, která by moc ráda víc kecala do jeho dramaturgie a pracovala s umělci. Mám spoustu plánů, co bych ještě chtěla rozjet a dokázat. Něco svého, co bude jen moje. Je v tom určitý rozdíl… V drtivé většině se podílím na skvělých věcech, ale přece jen, vymyslel je někdo jiný. Chci, aby po mně zůstalo ještě něco, na co přijdu a vymyslím a uskutečním já. Také mě napadl klíč, jak by možná šlo sestavit a zveřejnit dílo Vladimíra Vašuta, ale jak říkám, na principu, se kterým jsem se už v literatuře setkala, navíc je k tomu třeba dozrát v rozhledu a znalostech. Plánů mám dost, nevím, který vyjde – nechte se překvapit. A kupujte moje knížky, podpoříte svého historika:-)

26.2.2024 10:02:50 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!