Scéna.cz 

Pražský komorní balet - Kdo je na světě nejmocnější?

Na motivy indické pohádky Kdo je na světě nejmocnější? vytvořil komický balet (včetně libreta) už ve dvacátých letech minulého století Bohuslav Martinů. Nyní tento balet nově inscenovala Hana Polanská- Turečková s em. Z původního útvaru vymezeného libretem, hudbou, počtem tenečníků a cílovou skupinou - dětské obecenstvo - zůstala až na libreto většina zachována. V původním baletu Martinů se hledá ten nejmocnější ženich krásné myší dcerušky a mezi různými králi živlů - Sluncem, Mraky a Hromem, Větrem - se ukáže jako mocnější zeď, která se větru postaví. Zeď ale podhlodají myši a jako nejmocnější je nakonec uznán myší princ. ramaturgie nové verze vyhnala razantně myši z divadla a přijela na scénu s cirkusem - cirkusové prostředí skýtá určitě barvitější inspiraci než myší díra. Zde jsou to principálka a principál, kteří hledají nejmocnějšího nápadníka pro svou dceru Princeznu, jak se dozvídáme z úvodního slova předneseného Bárou Hrzánovou.

Také cirkusová Princezna (Nikol Šneiderová) nečeká dlouho a již se objevuje první kandidát ženitby. Je to Princ (Tomáš Červinka), který se jí sice zalíbí, ale v nějakém utajeném rodičovském testu není uznán jako nejmocnější. Podobně se daří i vládcům živlů, až nastane takřka neřešitelná situace, kdy se Princezna ukryje za zeď a tudíž by se jejím manželem měla stát zeď. Její zájem o Princeznu je však méně než nicotný, a tak byl uplatněn "originální" závěr hodný čítankových školních příběhů z padesátých let. Přichází Princ s kladivem (dojem socialistického realismu ještě umocňuje jeho kostým - stereotypní oděvní uniforma spojovaná s ukrajinskými dělníky - je otázka, zda takový humor děti ocení), aby zeď rozbořil. Pak už nezbývá nic jiného než patřičně oslavit svatbu. Zatímco logika "story" trochu pokulhává, výtvarná stránka ji značně převyšuje. Cirkusová pestrost a rozevlátost jsou jen částí celkově pečlivě propracované a pro dětského diváka jistě velmi podnětné scénografie (Vladimír Houdek, laureát Ceny J. Chalupeckého 2012). Základem scénického uspořádání jsou tři bílé panely - projekční plátna, na něž jsou promítány Houdkovy abstraktní obrazy, prostřední je "ozářen" stylizovaným sluncem. Panely jsou také podle dění různobarevně nasvicovány, jeden z nich je i průchozí. Rekvizitami jsou černobílé objekty - sedačky ve stylu předválečné avantgardy. Choreografie je živá, využívá cirkusových prvků - akrobatiky, gymnastiky, žonglování, tance se stuhami, cvičení s obručemi. Je hravá a vtipná (principál a principálka), Princ a Princezna jsou přirozeně rozverní i zamilovaní a něžní. V tanci živlů (i když s některými poněkud zdlouhavými pasážemi) jsou např. efektní figury "slunečních parsků" tvořených pohyby paží. Hudba, tanec a výtvarná podoba se v představení propojuje do soudržného celku tak, jak bylo záměrem tvůrců - který ale zadrhává na děravé dějová linii vyznívající do ztracena. Na rozdíl od "myšího příběhu" s poselstvím o "moci (zdánlivě) bezmocných", která byla prokázána (případně varianta s "černým humorem", kde kocour myší veselku rozežene). Možná by v tomto ohledu myši dětem ani tolik nevadily.