Scéna.cz 

Tma plná magie a pohody

Kdo se bojí tmy, nesmí do lesa. Dnes budeme psát převážně o tmě, přesto návštěvu Černého divadla Jiřího Srnce můžeme vřele doporučit. V současné době soubor uvádí v Divadle v Celetné představení To nejlepší z Černého divadla. Tento soubor vznikl před 38 lety. Za dobu své existence se zúčastnil 60 mezinárodních divadelních festivalů a 200 zahraničních turné, při nichž viděli tento soubor diváci ve 40 zemích světa.
Představ si černo černou tmu a budík nad postelí. Když nechceš vstávat nezačne zvonit znovu, ale shrne z tebe peřinu.. .
Černé divadlo, založené na principu světla a tmy, kdy černě odění herci nejsou vidět na tmavém pozadí horizontu a díky tomuto klamu mohou čarovně vdechnout život do věcí neživých, případně předvést zvířata a ptáky v hereckých etudách.

Smekáme před chytrostí a jednoduchostí jednotlivých epizod. Stará pravda říká, že co je jednoduché není lehké. Zkuste vyjádřit myšlenku nebo pocit prostřednictvím hudby a pohybu nebo za pomoci zvuku. Geniálnost se snoubí s hravostí. Černé divadlo není o výpovědi složitých dramatických monologů z Hamleta, ale hlavně o radosti a příběhu.
To nejlepší z Černého divadla je představení, které svojí retrospektivou a sdělností nemůže být cizí ani domácímu ani zahraničnímu publiku. Za příklad uveďme příběh pradlenky. Zamilovaná pradlenka pere prádlo. To, jak se sluší a patří, pověsí na šňůru, dvoje pánské spodky jedno dámské kombiné. Dva zamilovaní sokové svedou urputný boj. Za šermířské náčiní použili pradlenčiny pletací jehlice. Vítězné kalhoty se ztratí spolu se "slečnou" v prádelním koši. Pradlenka se vrací a hle, kde je mé prádlo? Se smutkem v očích usedá. Pojednou se na šňůře objeví kalhotový pár a s ním spousty malých kalhot. Smutek se rázem promění v radost ze štěstí. Tato scénka vznikla roku 1958. O tři roky později byla zařazena do prvního představení To jsou věci. Ani po 31 letech neztrácí na vtipnosti.
Příběh o závistí a majetnictví, o závisti a lidské nenasytnosti nás osloví ve scénce Kufry. Lampy jsou veselé, zvláště pro člověka co má nějakou sklenku navíc. Lidské teplo vyzařuje příběh Alice v říši zázraků s plameňáky. Na divoký západ nás zavede zamilovaný číšník, který pronásleduje únosce své vyvolené.

Ponechme diváky v hledišti, pomalu otevíráme boční dveře, nesmíme rušit. Krátká chodba, kde stojí opřený velký sud, který hrál ve scénce o houslistovi, co chtěl být vynálezcem. Kolem nás prochází fotograf. Malá tajemství o podstatě černého hraní nám odhaluje David Srnec, synovec zakladatele divadla Jiřího Srnce:
"Základem všeho je princip černého kabinetu. Tato prapůvodní forma se využívala již ve staré Číně. Na jevišti se pohybují herci - tanečníci a dále "technici". Což jsou rovněž herci, ovšem zahalení do černé sametové kombinézy. Technici nesmí překročit světelnou hranici. Divák, jenž se soustředí na akci a příběh, ve své podstatě tyto neviditelné herce nevnímá. Samozřejmě, že jsou okamžiky, nebo pokud se plně soustředíme, kdy je můžeme na jevišti vnímat, případně zahlédnout jejich siluety.
Divadelní herec se na jevišti orientuje v roli pomocí slov. Herci tohoto typu divadla musí mít hudební sluch, neboť hudba a zvuky či ruchy jsou základem každého přesdtavení. Správné označení pro aktéry je spíše tanečník, mim."

Pokud se zamyslíme nad technikou rozpohybování všech předmětů, použitých ve hře, pak nezbývá než obdivovat dokonalou souhru. Zkusme si představit co není vidět. Na scéně létá sem a tam pět ptáčků, tento let nám zprostředkovávají tři zakuklení herci, aby iluze byla dokonalá musíme připočítat jejich souhru, kdy si ptáčky předávají a ti díky nim létají ze strany na stranu.
Daleko náročnější je, pokud se akce "neviditelných" musí sladit s herci, co jsou vidět. . . Jaký druh reflektorů se používá?
"V dnešní době se používá princip fialového záření. Všechny předměty jsou natřeny fosforeskujícími barvami. Tanečníci v kostýmech jsou přisvětlovány běžnými reflektory." dodává D. Srnec.
Jaká je situace v hledišti? Zamilovaný číšník zachránil svou snoubenku. Hledištěm zní bouřlivý potlesk. Opona s namalovanou tváří mima se rozhrnuje a zatahuje. Na jeviště se přišli rozloučit všichni aktéři představení. Diváci mají možnost pohlédnout do tváří černým zakuklencům, kteří z hlav sundali černé kápě. Kouzelné představení plné radosti a pohody si odpočine do dalšího dne.

Jiří Srnec (narozen 29.8.1931 v Žalově u Prahy).
Zakladatel a umělecký ředitel souboru. Vystudoval grafickou školu, Státní konzervatoř hudby a Divadelní akademii (loutkářskou katedru). Jeho vzdělání a nápady se odráží při vytváření originálních divadelních představení, na nichž se podílí zásadním způsobem jako autor , režisér, skladatel, výtvarník a dříve i jako herec. Pod jeho vedením získal soubor svou světovou proslulost.

Černé divadlo Jiřího Srnce od svého vzniku uvedlo na jeviště domácí i světová 19 premiérových představení. Roku 1961 prvotinu To jsou věci, která zaručila divadlu úspěch na festivalu v Edinburghu /Velká Británie/. Nejnáročnějším projekt představil soubor roku 1993 pod názvem Ahasver - legendy magické Prahy. Roku 1998 poslední Labyrint.
Čeští diváci nemusí mít obavy, přestože soubor cestuje po celém světě, mají možnost se s ním setkat i v Praze, v poslední době zejména v Divadle v Celetné. Divadlo Jiřího Srnce tvoří dva kmenové soubory, jeden zájezdový a j druhý domácí.

Přejeme souboru neutuchající inspirace a divákům příjemný zážitek, radost a pohodu.