zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Proměny: prostor stojí, osud se láme

P. Štorková, Z. Stivínová, R. Mácha (Proměny)

autor: Pavel Hejný  

zvětšit obrázek

Premiéra inscenace PROMĚNY podle Publia Ovidia Nasa se uskutečnila 19. února 2026 ve Státní opeře. Režijní tandem SKÚTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) představil výběr z Ovidiova monumentálního cyklu jako scénickou báseň o proměně světa i člověka. V inscenaci účinkují František Němec, Zuzana Stivínová, Radúz Mácha, Zdeněk Piškula, Filip Březina, Pavlína Štorková, Tomáš Havlínek, Pavel Neškudla, Jindřiška Dudziaková, Berenika Anna Mikeschová, Jan Bidlas a Kateřina Měchurová. Výsledkem je vizuálně silná a myšlenkově koncentrovaná inscenace, která mýtus neaktualizuje efektem, ale významem.

Prostor jako paměť

Státní opera není neutrální místo. Pamatuje. V témže sále se 13. dubna 1982 odehrál Shakespearův HAMLET v režii Miroslava Macháčka s Františkem Němcem v titulní roli. Tehdy mladý princ konfrontovaný s otázkou bytí, dnes Filémón – muž, který si přeje jediné: nezůstat na světě bez své ženy. Mezi těmito dvěma rolemi neleží jen čtyřicet let herecké kariéry, ale samotná podstata divadelní proměny.
Ovidius ve svých Proměnách zachytil svět, v němž se vše proměňuje – od kosmických sil přes bohy až po jednotlivce. Motiv proměny není efektem, ale principem bytí. SKÚTR tento princip nepřekládá do současnosti, ale nechává jej zaznít jako aktuální výpověď.
Režijní tandem pracuje s prostorem jako s významovým polem. Sloupy, vertikály a otevřená hloubka jeviště vytvářejí stabilní architekturu světa. V ní se proměňuje člověk. Prostor stojí, lidský osud se mění. Tento kontrast je základním napětím večera.
Proměny se tak nestávají pouze tématem Ovidiova textu. Stávají se principem divadelního času.

Svět, který stojí – a člověk, který se mění

Scéna Jakuba Kopeckého nestaví historickou antiku, ale vytváří archetypální konstrukci – chrám i industriální halu zároveň. Monumentální vertikály evokují civilizaci, která působí pevně, a přesto se v ní odehrávají pády, tresty i zániky. Stabilní architektura tak kontrastuje s křehkostí lidských rozhodnutí.
Nejde však jen o prostor. Kopecký pracuje s promyšleným systémem scénických objektů – artefaktů, které nejsou rekvizitou, ale významovým nástrojem. Světelné konstrukce, geometrické platformy i mechanické prvky nevytvářejí prostředí, ale situaci. Faëthónův „stroj“, Ariadnina korona či zdánlivě jednoduché hranoly nejsou ilustrací mýtu, ale jeho interpretací.
Zásadní je i barevná kompozice. Šedá škála – od imitace mramoru s náznaky rozkladu až po syrovost betonu – vytváří neutrální, téměř laboratorní základ. Právě tato zdrženlivost umožňuje, aby vynikly kostýmy, těla i světlo. Každá barva a každý tvar tak získává význam.
Kopecký tím vytváří scénu, která není jen stabilní, ale zároveň otevřená jakékoli proměně – a právě v této připravenosti spočívá její síla.
Obrazy inscenace nejsou ilustrací, ale argumentem. Ariadna (Pavlína Štorková) se světelnou korunou nad hlavou není symbolem – stává se jím. Faëthón (Tomáš Havlínek) nestojí na slunečním voze, ale uvnitř mechanismu, který jej pohltí. Aktaión (Filip Březina) neprochází metaforickou proměnou – jeho tělo je násilně přepsáno. Proměna zde není obraz, ale čin.

Světelný design (Jan Dörner, Jakub Kopecký a SKÚTR) pracuje s oslněním i temnotou jako s významem. Světlo není dekorace, ale síla. Tma není absence, ale prostor, který pohlcuje.
Kostýmy Simony Rybákové nejsou historizující ani ironické. Jsou současné, stylově očištěné – ale především materiálově přesné. V dialogu s Kopeckého scénou nevytvářejí dekor, nýbrž exponují tělo jako místo proměny.
Zásadní je práce s materiálem. Strukturované kalhoty Filipa Březiny nesou téměř reliéfní kvalitu – nejsou to „oděvy postavy“, ale povrch, který reaguje na světlo i pohyb. Kůže, silon, tyl či syntetické tkaniny nejsou estetickou volbou, ale významem: hladké, lesklé, průsvitné nebo naopak hrubé vrstvy vytvářejí napětí mezi přirozeností a konstrukcí. Tělo není skryto – je vystaveno, modelováno, někdy až surově.
Právě v tom se objevuje jistá brutalita inscenace. Ne ve smyslu násilí, ale v nekompromisní fyzičnosti. Kostým nechrání, ale odhaluje proces proměny: sval, kůže, pot, deformace. V kombinaci s neutrální šedí scény se každý materiál stává čitelným znakem – světlo po něm klouže, zachytává ho, rozkládá.
Kontrast je klíčový. Zatímco Kopeckého prostor je stabilní, téměř laboratorní, Rybáková do něj vnáší živou, proměnlivou vrstvu. Kostýmy nejsou ilustrací mýtu, ale jeho aktualizací skrze tělo současného člověka. Bohové i lidé tak nepůsobí jako bytosti minulosti, ale jako entity našeho času – zranitelné, fyzické, podrobené proměně.
Mýtus zde není převlečen do dneška. Je v něm znovu rozpoznán – skrze materiál, který se dotýká kůže.
Hudba (Matěj Kroupa a Petr Kaláb) je živě přítomná na jevišti. Nevytváří podkres, ale situaci. Vzniká v reálném čase, reaguje na rytmus scén a podílí se na významu. Zvuk není doprovodem – je spoluhráčem. Stejně jako se proměňují postavy, proměňuje se i hudební tok.

Tělo jako objekt proměny

Herecký ansámbl je veden s koncentrací a přesností.
Zuzana Stivínová dává Baucis lidskou křehkost bez patosu. František Němec přináší do postavy Filémóna zkušenost času, která není hraná, ale prožitá. Jeho přítomnost vytváří most mezi minulostí a současností.
Radúz Mácha jde na dřeň. Jeho herectví není stylizované, ale fyzické, riskantní a bez úniku. Postavy, které ztvárňuje, nejsou bezpečné – jsou vystavené. Právě v této nekomfortnosti se rodí pravdivost.
Zdeněk Piškula pracuje s energií mladého boha, Filip Březina přináší fyzickou intenzitu a schopnost proměny těla v obraz. Celek drží pevnou ansámblovou strukturu, která umožňuje jednotlivým výstupům vyniknout bez rozbití celku.
Proměny nejsou muzeálním návratem k antice. Jsou připomínkou, že svět se proměňuje neustále – od kosmických řádů až po nejintimnější lidské osudy. Proměna může být trestem, důsledkem i nadějí.
V prostoru, který pamatuje Hamleta, dnes sledujeme Ovidia. Prostor zůstává – nese paměť, řád i kontinuitu. Ale člověk v něm znovu a znovu podléhá proměně. Právě citlivá dramaturgie, přesné režijní vedení a koncentrovaný herecký opus dávají této látce tvar, který není efektní, ale pravdivý. A v tomto napětí se večer uzavírá: prostor stojí, osud se láme.

★★★★★

Publius Ovidius Naso, SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský): Proměny
Režie SKÚTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský); scéna Jakub Kopecký; kostýmy Simona Rybáková; světelný design Jan Dörner, Jakub Kopecký, Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský a SKÚTR; hudba Matěj Kroupa a Petr Kaláb; choreografie Jan Kodet; dramaturgie Ilona Smejkalová a Robert Štefančík
Osoby a obsazení:
I. Stvoření světa a potopa
Filémón (František Němec) a Baucis (Zuzana Stivínová)
II. Lidé z kamene
Filémón (František Němec) a Baucis (Zuzana Stivínová)
III. Théseus a Ariadna
Théseus (Radúz Mácha); Ariadna (Pavlína Štorková); Marsyás (Pavlína Štorková); Mínotaurus (Pavel Neškudla); Bakchus (Zdeněk Piškula / Tomáš Havlínek / Filip Březina) a Amor (Kateřina Měchurová)
IV. Příběhy kolem Apollóna
Apollón (Zdeněk Piškula); Aktaión (Filip Březina); Kyparissos (Tomáš Havlínek); Kallistó (Berenika Anna Mikeschová); Dafné (Berenika Anna Mikeschová); Diana (Jindřiška Dudziaková); Ífis (Jindřiška Dudziaková) a Amor (Kateřina Měchurová)
V. Faëthón
Hélios (Jan Bidlas); Faëthón (Tomáš Havlínek) a Ikaros (Pavel Neškudla)
VI. Orfeus a Eurydika
Orfeus (Radúz Mácha); Eurydika (Pavlína Štorková); Baucis (Zuzana Stivínová); Hádes (Pavel Neškudla) a Amor (Kateřina Měchurová)
VII. Filémón a Baucis
Filémón (František Němec) a Baucis (Zuzana Stivínová).

Činohra národního divadla Praha, na scéně Státní opery Praha. Premiéra 19. února 2026.

www.narodni-divadlo.cz

30.3.2026 20:03:00 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 20 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Její pastorkyňa (MdB)

Články v rubrice - Recenze

Pan Theodor Mundstock: Šifra, kterou nechceme číst

Petr Mikeska (Pan Theodor Mundstock)

Městské divadlo Mladá Boleslav uvedlo v premiéře dramatizaci románu Ladislava Fukse – PAN THEODOR MUNDST ...celý článek


Božena Němcová - Čtyři doby: Žena, která sestoupila z pomníku

Božena Němcová - Čtyři doby (vizuál HDK)

Hudební divadlo Karlín uvedlo čtvrtou inscenaci ze své dramaturgické řady věnované významným osobnostem české ...celý článek


Nora: Odchod z klece

Marek Příkazký a Markéta Holcmanová (Nora)

Městské divadlo Zlín uvádí od září 2025 inscenaci Henrika Ibsena NORA. V minulosti existovala dnes již zaniklá ...celý článek



Časopis 20 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

GVUO vystavuje Pitlachův cyklus Sůl země

Milan Pitlach - Sůl země

Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO), příspěvková organizace Moravskoslezského kraje, představuje černobí celý článek

další články...