Scéna.cz 

Jak vidí Macbetha na Provázku

Závěr Letních shakespearovských slavností na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu zajistili mladí brněnští herci z Divadla na provázku pod vedením režiséra¨Martina Huby. Jejich variace Smím prosit, Lady? Macbeth (v níž je použit překlad hry z pera Jiřího Joska) je jakýmsi tancem smrti v aréně mocenských hrátek.

Scéna Milan Čorby má na první divácký pohled v pozadí velkou plochu plnou abstraktních obrazců – teprve za chvíli odhalujeme, že je tu využito (všem absolventům základních škol) známých kovových skříní ze školních šaten. Ty se ovšem v průběhu hry proměňují v katafalk, v mučicí nástroj apod. Také další scénické prvky jsou jakoby vypůjčeny ze zrušené tělocvičny. Trochu matoucí se může v tomto prostředí zdát dáma s violoncellem v popředí. Ale oba tyto prvky do sebe vzápětí dokonale zapadnou. Pohyb a zvuky, krása i omšelost - zaplňují náš životní prostor. Pokud jde o kostýmy, čaruje se tu s kombinacemi černé-červené a bílé, a sportovní oblečení všech přítomných (především ústředních postav) se mění podle situace „na bojišti.“
Ve vědmy či čarodějnice se proměňují přímo na scéně tři dívky, které se namaskují přímo před očima diváků „blátem.“ Efektním začátkem je fiktivní boj dvou profesionálních rohovníků (jsou více než o hlavu větší než herci a tak působí až neskutečným dojmem), kteří předvádějí zápas thajského boxu. Oba s eúčastní také závěrečného smrtícího boje.

Macbeth Jakuba Šmída působí na první pohled výrazným „vznešeným“ dojmem – má charisma vítěze už od počátku a na scéně se umí dobře pohybovat (bohužel během hry kazí dojem jeho nešťastné sykavky!), zatímco král Duncan (Jiří Hajdyla) je tak trochu naivní, veselý „králíček,“ a je jasné, že se v mocenském boji nemůže dlouho udržet. Solidní Banque Roberta Mikluše je tichý hrdina. Dokáže se rvát, je spolehlivým přítel, ve svých reakcích zdrženlivější než Macbeth. Lady Macbeth Evy Vrbkové není démonická, spíše praktická žena, kterou nežene vlastní ctižádost, spíše vztah k manželovi.

Každý z hrdinů má svůj vlastní tanec, svůj rytmus, ale když se dostanou do smrtonosné spirály, je to tanec závratný – jako by se dostávali do transu, mimo sebe. Pocity, nejprve jen kradmo sdělované, se tak postupně proměňují ve velká gesta, ve zběsilost. Slova se mění v činy, skřípavé zvuky violoncella jako by komentovaly vzrůstající nervozitu, strach, hektičnost, se kterou se rozvíjejí další a další hrůzné činy.

Je dobře, že inscenace je stažena do hodiny a půl bez přestávky, což napomáhá gradaci příběhu. Nicméně, občas se nevyvaruje hluchých momentů. Jako celek je ovšem tato interpretace Macbetha velmi zajímavou nadčasovou výpovědí o pastech, které si lidi nastavují po celá staletí svou ctižádostí, svou nevědomostí či naivitou a neschopností dohlédnout následky svých činů.

Podle Williama Shakespeara: Smím prosit, Lady? Macbeth
překlad Jiří Josek; režie Martin Huba; dramaturgie Barbara Vrbová; scéna, kostýmy Milan Čorba; hudba Michal Novinski, Slavo Solovic.
Hrají: Jakub Šmíd, Eva Vrbková, Robert Mikluš, Jiří Hajdyla / Jiří Jelínek, Jiří Vyorálek, Tereza Richterová, Vladimír Hauser, Jiří Kniha, Kateřina Jebavá, Vendula Kasalická, Gabriela Štefanová.