Ondřej Vinklát: V pubertě jsem se ztratil a také našel…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekPrvní sólista Baletu a stálý host Laterny magiky Ondřej Vinklát přiběhl po náročném tréninku. Není divu, emotivní a fyzicky náročné výkony na jevišti vyžadují důkladnou přípravu. Ondřej prozradil, že patří k perfekcionistům, kteří musí všechno zvládnout bez chyb, a to bez důkladného trénování nejde. Svalovou únavu podle něj nejlépe odstraní sauna a kvalitní masér. A práce má stále dost. Nedávno jsme jej mohli vidět jako Kaie v dějovém baletu Sněhová královna a nyní má před sebou novou premiéru komponovaného večera tří choreografů Vertigo (Moldavana Radu Poklitaru, Itala Maura Bigonzettiho a Švéda Alexandra Ekmana). Ondřej pochází z Liberce, kde se věnoval sportovní gymnastice, a odtud ho konkurz do dětské role v baletu přivedl ke studiu tance na pražské Konzervatoři. Už v době studií byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet. V roce 2011 absolvoval, post demisólisty s povinností sboru brzy vyměnil za sólovou smlouvu a první sólovou roli Basila v Donu Quijotovi. V roce 2013 získal Cenu Thálie za roli Romea v baletu Petra Zusky Romeo a Julie. Vypadá to, že Ondřej tančí od jednoho úspěchu k druhému. Stačí se posadit do hlediště a nechat se unášet jeho tanečními kreacemi, před tím můžeme spolu s ním nahlédnout do zákulisí nejen jeho práce tanečníka, ale také choreografa. Příběh dnešní hvězdy baletu ND se začal psát v jeho dvanácti letech …
Nevěděl jsem co studium a profese tanečníka obnáší. Odmalička mě bavilo sportovat. Bylo mi řečeno, že na konzervatoři budu mít pohybu habaděj a tak jsem zkusil příjmačky.
Chodil jsem na sportovní gymnastiku. Jednou se v tělocvičně objevil nějaký pán s paní – režisér a choreograf Gustav Skála spolu s uměleckou šéfkou baletu Vlastou Vindouškovou. Koukali na nás, jak jsme tam pobíhali a skákali. Nakonec ukázali na mě a další dva kluky. Vyklubala se z toho dětská role v autorském baletu Gustava Skály Podzimní karneval. Gustav mi někdy po premiéře řekl, že si myslí, že na to mám, ať se jedu ukázat do Prahy na přijímací zkoušky.
Vůbec jsem netušil, co to všechno obnáší. Přijel jsem, a viděl, že všichni měli předepsané úbory, kromě mě. Připadal jsem si jako vidlák, měl jsem jen tepláky a tričko. Komise potřebuje vidět stavbu těla. Vysvlékli mě tedy do slipů a hodili mě do třídy plné holek.
Styděl jsem se a byl jsem rudý jako rajče. Dvacet pět holek a do toho já v růžových slipech. Největší problém mi dělaly lidové tance. Nohy se mi pletly, ruce se mi pletly a nejvíce ze všeho se mi pletla hlava…
Měl jsem velká očekávání, jako když jedu na dlouhý tábor. Neuvěřitelně všechno letí. Bude tomu už dvanáct let. S rodiči jsem byl v kontaktu každý den, už jsem měl vlastní mobil. Samozřejmě to nenahradí osobní setkání ani dobré jídlo od maminky nebo od babičky.
Šest let jsem bydlel na Třebešíně spolu s kamarády z různých koutů republiky - z Moravy, z Východních Čech, a tak různě. Užili jsme si hodně srandy!
Od prvního do třetího ročníku jsme byli ve škole od osmi ráno do pěti odpoledne. Další roky jsme končili až v půl sedmé. Každodenní dril. Ráno vstanete, snídaně, natáhnete úbor, a začínáte klasickým tancem. To trvá hodinu a půl. Dále teorie, praxe… Nabývá to, až máte třeba osm hodin tance denně. Do toho všeho jsme se museli v posledním ročníku učit na maturitu.
Spíš jsme na hodinách teorie byli ospalí a hladoví. Spali jsme tam a pak jsme sháněli svačiny a nedávali pozor. Chodili jsme „jako“ na záchod, jen tak se projít po chodbě, protože se to nedalo vydržet. Někdy jsme šli za školu… Byly tam okamžiky, kdy jsem pochyboval, zda jsem se pro tanec rozhodl správně. Do toho bolesti kolenou. Neměl jsem z výuky radost. Zlomilo se to až později. V pubertě jsem se ztratil a také našel…
Měl jsem krizi v tom, že mě studium nebavilo. Chtěl jsem odejít a dělat klavír, na který jsem hrál od svých šesti let. Už bych tomu málem podlehl, ale učitelé si toho všimli. „Moc sem nechodí. Fláká se. To raději ať odejde…,“ říkali. Po šesti letech jsem se opět sešel s Gustavem Skálou. Náhoda to samozřejmě nebyla, jedna paní profesorka byla jeho kamarádkou. Promluvil si se mnou, pak jsme spolu byli častěji v kontaktu, mluvili jsme o tancování a divadle. Nastartovalo mě to a od šesťáku do osmáku jsem zabral. A to už jsem v tom byl až po uši.
Měl jsem jejich důvěru i absolutní podporu. Nejsou od kumštu, tak ani neměli moc představu, co to všechno obnáší. Domů jsem jezdil jednou za týden. Hodil jsem věci do kouta, zalezl jsem do pokoje nebo vyrazil ven. Bylo to i pro ně takové těžké období. Začalo prosakovat, že už to nechci dělat, že chci zkusit něco jiného…
Pořád si hraji pro radost. Občas, když jsme v baru, kde je klavír, tak zahraji jen tak pro zábavu. Je to pro mě takové uvolnění a oživení.
Měl jsem štěstí, že mi ředitel konzervatoře Jaroslav Slavický nabídl hostování v jeho produkci Don Quijote, která měla premiéru ve Státní opeře. A hned hlavní roli Basila! Celý proces mě hodně posunul.
Sněhová královna je velký klasický balet. Tančím v něm jednu z hlavních rolí, Káje. V baletu mám hodně sólových variací, Pas de deux a pantomimy. Choreograf Michal Corder příběh vypráví pomocí baletní neoklasiky. Jsem rád, že můžu tančit rozmanitý repertoár. Čarodějův učeň je od Sněhové královny co se týče stylu na hony vzdálený.
Čarodějův učeň je moje oblíbené představení. Užívám si ho od začátku do konce. Mám rád pocit, když vím, že tančím v představení, o kterém jsem přesvědčený, že je kvalitní a má smysl. Líbí se mi, že Honza má kolem sebe dobrý tým lidí, kteří jsou schopni se spolu domluvit a vytvořit společnými silami krásné představení.
Určitě. Při zkouškách pracujeme s audio nahrávkami, pod kůži se mi dostane nejen pohyb, ale i hudba. Něco mi naskočí hned, jiné části si vybavuji déle.
Snažím se vše udělat na maximum. Když vezmu např. Českou baletní symfonii II., její součástí je Polní mše Jiřího Kyliána, to je dost obtížné. Je tam dvanáct vojáků, velké pasáže tančíme unisono, musíme najít společnou notu a jednotný tvar. Na zkouškách se dohadujeme, zda je ruka vpravo nebo vlevo. Když se tančí duo, tak jsme na to dva. V sólu mám zodpovědnost jen za sebe, ale to neznamená, že je menší než ve sboru.
Ano takové momenty mívám. Když si osvojím roli nebo choreografii považuji to za pomyslný základ, ze kterého si můžu ulítnout. To co je uvnitř je vidět i ven. V tanci to platí určitě.
K partnerovi musíte mít absolutní důvěru od prvních zkoušek. Musíte si po pravdě říct o všem, a to naprosto na rovinu. Co potřebujete, jak to vnímáte, co vám vyhovuje. Žádné osobní urážky, nic takového. Jen prakticky - co je potřeba dělat, aby to bylo příjemné pro oba. Když to všechno funguje, pak je to radost.
Opět je to o souznění partnerů. O stejném rytmu odrazu.
Máte pravdu. Tancovat můžeme relativně krátce. V jaké fázi taneční kariéry jsem nevím. Kdo ví?
Byl jsem velmi překvapený, když jsem se dozvěděl, že jsem nominovaný a ještě více jsem byl překvapený, když jsem cenu získal. Srdce mi bušilo, div neprasklo a slova ze mě lezla jako z chlupaté deky. Měl jsem obrovskou radost!
Lépe a stále lépe. Roli postavil Petr Zuska přímo na mě, co víc si mohu přát. Skutečně je to příjemné.
Přesně tak. Není divu, také dostala Thálii. Myslím, že je z toho vidět, jak se máme na jevišti rádi.
Na konzervatoři jsme měli pana profesora Pavla Ždichynce, učil nás partneřinu, tedy tanec s partnerem. Vždycky říkal: „To by bylo, mít takový červený čudlík, kdybych vám něco jednou ukázal, vy byste to udělali, pak bychom zmáčkli ten čudlík, a vy byste to pokaždé zatancovali dobře.“ S kamarádem nás napadlo, že by bylo dobré na toto téma udělat představení. „Čudlik“ je rekvizita, která slouží k tomu, aby plnila přání. Je to trochu zrádné v tom, že když máte moc, začnete si přát více a více.
Naopak. Snažím se chodit včas. Tato choreografie je inspirovaná koloběhem života a smrti. Každý, kdo se narodí, tak od toho okamžiku stárne a umírá, než přijde smrt. Snažíme se vypovědět, že smrt nemusí být tak hrozná, jak si třeba představujeme. Když vám odejde někdo blízký, stále na něj myslíte. Tušíte, že se s ním třeba jednou potkáte. Stále v sobě máme lásku i k zemřelým.
S kolegou Štěpánem Pecharem. Když jsme tuto choreografii tvořili, našli jsme kvartet Franze Schuberta Smrt a dívka. Evokuje rozloučení. Když to Schubert psal, umírala mu dcera. Takže to evokuje loučení a přijímaní smrti. Rozloučení s člověkem, kterého miluji. Loučení se a opětovné vítání. Je to o tom, jak čas bere všem stejně. Semele a odvane pryč.
Má tři části. Začali jsme připravovat choreografii od Radu Poklitaru pod názvem Rain (Déšť). Tančíme na hudbu různých národností - gruzínský, ruský, moldavský, východní a izraelský tanec. Všechny tyto části jsou propojené hudbou J.S. Bacha.
Aspoň jste držel formace… (smích) Rovnou se jí učíme. Žádné vysvětlování k tomu nemáme. I když nějaký úvod by nám asi hodně pomohl. Je to ale tak, že se rovnou učíme kroky. Aniž víme, o co jde, co chce choreograf sdělit. Druhou možností je když choreograf vytváří představení přímo pro soubor. To jsme u vzniku něčeho nového, co nikdy nespatřilo předtím světlo světa.
Ondřej Vinklát (nar. 5. 2. 1992 v Liberci)
V letech 2003-2011 studoval Taneční konzervatoř hl.m.Prahy. Po absolutoriu se stal členem Bohemia baletu, kde tančil v mnoha představeních a zároveň hostoval na scéně Státní opery Praha jako Basil v Donu Quijotovi (ch. J.Slavický). V září roku 2012 nastoupil do baletního souboru ND a v červnu roku 2013 byl jmenován sólistou. K jeho rolím na scénách ND patří Basil v Donu Quijotovi, Krabat v Čarodějově učni, rytíř Danceny ve Valmontovi, Romeo v baletu Romeo a Julie. Tančí sólo v Decadance Ohada Naharina, nebo roli Táty v baletu Louskáček a Myšák Plyšák, nejnověji pak roli Kaie v Sněhové královně. Hostuje i na dalších scénách, např. v Divadle J. K. Tyla v Plzni – naposledy např. jako Vronskij v Anně Karenině. Za roli Romea v baletu Romeo a Julie získal v roce 2013 cenu Thálie. Tančí v choreografiích G. Balanchina, J. Robbinse, J. Kyliána, W. Forsytha, Y. Vámose, J. Ch. Maillota, J. Godaniho, L. Vaculíka, P. Zusky, J. Kodeta, V. Konvalinky a dalších. V rámci představení Miniatury 2014 uvedl svou první autorskou choreografii Jakoby. Společně se Štěpánem Pecharem vytvořil choreografie Červenej čudlik, Přesně včas a Vnuknutí, které byly uvedeny na scénách ND a široce pozitivně přijaty. Společně se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem vytvořil choreografii k zahájení divadelní sezóny ND 2013/14 s názvem 131ND 56LM 31NS a poté společně vytvořili i celovečerní představení s názvem Obrazy pro komorní scénu ND Kolowrat. Od roku 2015 vede spolu se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem taneční soubor DEKKADANCERS.
www.narodni-divadlo.cz
TIP!
Časopis 39 - rubriky
Časopis 39 - sekce
DIVADLO
Slovácké divadlo spouští nový projekt Plusko
Slovácké divadlo vstupuje do své 79. sezony novým projektem s názvem Plusko. Vznikne tak platforma pro progra celý článek
HUDBA
Fenomén Dracula dorazil do Plzně
Divadlo J. K. Tyla jako první české mimopražské divadlo uvádí legendární muzikál autorů Karla Svobody, Zdeňka celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Výtvarné tipy 40. týden
Záhady starého Egypta (5/10) - Brána do podsvětí
Putování Egyptem za jeho úchvatnými památkami, které dodne celý článek