Scéna.cz 

Bedřich Smetana: Libuše

V současné době, která stále častěji nedokáže odlišit přehnaný nacionalismus od zdravého národního sebevědomí, je naléhavě třeba obracet se do minulosti a připomínat dějinné odkazy, jež tam najdeme. Vedle samotné historie je další oblastí, které takové poslání sluší a přísluší, také kultura. Má totiž za úkol nejen dále rozvíjet ony odkazy, ale též znovu stavět do centra obecné pozornosti velká díla klasiků našeho umění. A díla, jejichž ideou je právě národní tematika, jsou z tohoto hlediska aktuální dvojnásob.
V české operní tvorbě náleží v tomto směru prvé místo nesporně Smetanově Libuši. Ještě jsou v paměti doby, kdy tuto „slavnostní zpěvohru ve třech odděleních“ (jak zní podtitul) měly na repertoáru i oblastní soubory. Dnes se o státních svátcích neobjeví ani na jevišti pražského Národního divadla. Současný divák tak s touto národní operou už drahně let nepřichází do styku. Ještě že tuto možnost má současný posluchač, a to zásluhou několika existujících nahrávek. Tou nejnověji znovu vydanou je digitálně remasterovaný komplet z roku 1965, jenž výmluvně dokládá, jak vysokou úrovní provedení Libuše v době vzniku záznamu naše první scéna disponovala.

Základem obsazení nahrávky je inscenace, která měla premiéru v roce 1953 v rámci oslav 70. výročí otevření ND. Hudebně tehdy dílo nastudoval Jaroslav Krombholc a režijně Ladislav Boháč. V titulní roli inscenaci zprvu suverénně vládly Marie Podvalová a Ludmila Červinková, jedna vznešeně dramatická, druhá žensky jímavější, obě dokonalé po stránce zpěvu i zjevu. V šedesátých letech postupně předávaly žezlo mladším kolegyním, nejprve Aleně Míkové, v době vzniku recenzovaného záznamu Naděždě Kniplové a o několik let později také Miladě Šubrtové. Naděžda Kniplová byla v roce 1965 členkou ND teprve jednu sezonu. Úlohu Libuše nastudovala už ve svém prvním angažmá v Ústí, zpívala ji pak v Brně a na scéně ND v ní poprvé vystoupila ještě jako host. Svým pojetím, jak nahrávka markantně dokládá, představovala jakýsi průsečík mezi přístupem obou svých velkých předchůdkyň. Jestliže v 1. dějství je především ženou, milující i zraňovanou, pak v závěru se projeví jako důstojná vladařka, zvěstovatelka budoucnosti svého národa. K vyklenutí dramatického oblouku role s úspěchem využívá i pasáže, na něž nebývá vždy kladen takový důraz, např. Libušinu árii „On jde!“ ve 3. dějství.
Pojetí Naděždy Kniplové plně konvenuje s tím, jak přistupoval k hudebnímu nastudování Libuše Jaroslav Krombholc. Byl v ND jejím kmenovým dirigentem už od roku 1946. V jeho podání toto dílo není jen monumentální tableau, má svou dramatičnost i lyriku. Krombholc podtrhuje náladové proměny Smetanovy hudby, zřetelně především ve větších orchestrálních pasážích (např. v úvodu k 2. obrazu 1. dějství), účinně vyhrocuje kontrast mezi patosem sborových scén a intimitou osobních příběhů Krasavy, Chrudoše, Přemysla i samotné Libuše (je zajímavé, že v době vzniku díla byly tyto privátní zápletky libretu vytýkány). Plnou podporu pro svoje pojetí nachází Krombholc jak ve výkonu Orchestru Národního divadla, tak Sboru opery ND (sbormistr Milan Malý). Sbor hraje v tomto díle podstatnou úlohu a lze říci, že co do kompoziční propracovanosti sborových scén (např. v 1. finále) tu dosáhl Smetana svého vrcholu.
Také obsazení všech dalších rolí je na vysoké úrovni. Zčásti vychází z premiérového obsazení z roku 1953 (Milada Šubrtová, Václav Bednář, Ivo Žídek), zčásti jde o pěvce, kteří do inscenace vstoupili v průběhu repríz. Milada Šubrtová zpívá Krasavu s hlubokým vnitřním prožitkem a v nejvypjatějších místech jako by předznamenávala, že v budoucnu směřuje i k roli titulní (není bez zajímavosti, že také Ludmila Červinková byla nejprve řadu let vynikající Krasavou). Zajímavý je výběr představitelů obou barytonových partů, Václava Bednáře jako Přemysla a Jindřicha Jindráka jako Radovana. Jindrák, ač o plné čtvrtstoletí mladší, vyznívá adekvátně k roli zraleji, zatímco Bednářův baryton si uchovává lahodný jas, takže působí mužně, a přitom stále mladistvě. Velký výkon podává také Zdeněk Kroupa, kterému právě pohostinské vystoupení v úloze Chrudoše otevřelo v roce 1961 definitivně dveře ND. Nahrávka připomíná nejen průraznost a lesk jeho basbarytonu, ale také jeho herecký přístup ke ztvárňování rolí. Vášnivá vyhrocenost Libušina pohanění v soudní scéně v 1. dějství to výmluvně dokazuje.
Supraphon vydává nahrávku v rámci své řady Poklady české opery. Edici doprovázejí jen skromné booklety, pro něž je charakteristická (vcelku sympatická) výtvarná střídmost. Tentokrát je však snímek na obálce víc než sporný. Nikdo jistě nevolá po barvotiskovém kýči, na kterém by bájná kněžna věštila slávu Prahy – ale tohle! Na fotografii je dívenka v krátké sukničce a bílých podkolenkách, připomíná něco mezi svatou Janou a odvážnou školačkou a rozhodně nemá s Libuší ani vzdáleně nic společného.

SUPRAPHON SU 3982-2
Bedřich Smetana: Libuše
Naděžda Kniplová, Václav Bednář, Zdeněk Kroupa, Ivo Žídek, Karel Berman, Jindřich Jindrák, Milada Šubrtová, Věra Soukupová, Helena Tattermuschová, Jaroslava Vymazalová, Ludmila Hanzlíková, Antonín Votava, sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Milan Malý, Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Jaroslav Krombholc.
Nahráno 9. 11. až 10. 12. 1965 ve studiu Domovina v Praze, hudební režie Ladislav Šíp, zvuková režie František Burda. Digitální remastering z originálních pásů Miroslav Mareš, 2009. Celkový čas 157:02
Zdroj Hudební rozhledy 12/2009 - Jaroslav Someš